*30. srpna 1954
†24. března 1997

O Vladimíru Veithovi se tvrdilo, že se narodil s bruslemi na nohou. Patřil k největším talentům, jaké pardubický led odchoval. Vynikající bruslař s tahem na branku, přesný střelec, ale někdy také náladový hráč. Možná to mohl dotáhnout ještě dál, ale každopádně patřil k nejlepším a nejpopulárnějším pardubickým hokejistům. Upozornil na sebe již v hokejových začátcích. Ve všech věkových kategoriích vynikal natolik, že nebylo divu, že se objevil již v dorosteneckém věku v kádru prvního mužstva. Jeho hokejového umění si také všimli stavitelé reprezentačního mužstva pro přípravu na mistrovství světa.

V první lize debutoval v sedmnácti v sezoně 1971/72 a do konce ročníku 1984/85 nastoupil v 699 zápasech, z toho 448 ligových. Stále byl věrný dresu Tesly s výjimkou vojny v Dukle Jihlava (1976-78). Vstřelil 144 gólů. Byl členem mužstva, které v sezoně 1972/73 pro Pardubice vybojovalo první mistrovský titul. V roce 1985 odešel na zahraniční angažmá. V Německu hrál za ESV Kaufbeuren a Herner EV, v Jugoslávii za Olympii Lublaň. Aktivní kariéru ukončil v roce 1988.

Z ME juniorů si přivezl bronzové medaile v letech 1972 a 1973. V seniorské reprezentaci debutoval už v devatenácti letech. Poprvé nastoupil 17. listopadu 1973 v Praze proti Švédsku (5:0). Pro své bruslařské přednosti byl zařazen do útoku s Václavem Nedomanským a Jiřím Holíkem. První gól dal hned druhý den v dalším střetnutí se Švédy (5:2). Ve stejné sezoně byl nominován na MS v Helsinkách, kde pomohl vybojovat stříbrné medaile. Start měl raketový, ale nakonec si připsal jen 30 reprezentačních startů a 10 branek.

Manželkou Vladimíra Veitha byla Hana Riedlová, která se v roce 1973 stala juniorskou mistryní Evropy ve stolním tenisu. Vladimír Veith bohužel ve dvaačtyřiceti letech podlehl zákeřné nemoci. Při otevření Síně slávy pardubického hokeje 3. září 2003 byl zařazen mezi pardubické legendy.